Ačkoliv jsem člověk, který se jen nerad vrací do minulosti, pravdou je, že nebýt několika klopýtnutí a nejednoho pádu, stěží bych byla tam, kde jsem dnes a plnila si svůj kávový sen, jehož prostřednictvím mohu skromně přispět třeba i do Vašich domovů. Neboť co jiného v životě člověka nahradí chvíle, než když se sejde rodina, přátelé.. a nad šálkem lahodné kávy stráví společně čas, který je v dnešní době tak vzácný? Můj příběh začíná v roce 2016, kdy jsem ještě třímala v dlaních jeden z mnoha šálků italské směsi v nejmenované pražské úvěrové společnosti, kde mi postupem času došlo, že jestliže nám firma, ani na popud většiny zaměstnanců, nepřispěje na kvalitnější kávu do místního kávovaru, jen stěží se sama z její strany dočkám do budoucna nějakého osobního uznání. A víte, jak se říká, dávejte si pozor na to, co si přejete? (Může se Vám to vyplnit?)! Zanedlouho poté jsem byla vedením společnosti předvolána na kobereček, kde mi bylo sděleno, že na vyšší post, který mi v mých očích právem náležel, bude dosazen můj báječný, přesto profesně mladší kamarád a kolega s důvodem, který mě v ten okamžik srazil docela jistě na kolena a to tím, že se při práci, na rozdíl ode mě, více usmíval. Tento prvotní šok, který následně vystřídal celkem oprávněný pocit křivdy, jsem impulsivně vyřešila tím, že jsem v zaměstnaneckém poměru dala výpověď a spolu s ní se tak nenávratně rozplynuly mé dosavadní představy o budoucnosti v hlavním městě. Aby toho nebylo málo, téměř ve stejný okamžik se mi rozpadl i dlouhodobý partnerský vztah, do něhož jsem svého času vkládala velké naděje a za nímž jsem do Prahy původně odcestovala. Ze dne na den jsem se tak ocitla uprostřed hlavního města dočista sama. V tichu oné samoty jsem ale nejednou měla dostatek času i prostoru přemílat nad tím, co se mnou v budoucnu bude. Neustále jsem si kladla tu samou otázku, zda je opravdu mým snem pracovat v zaměstnaneckém poměru a snažit se svým úsměvem zavděčit druhým, i když mi popravdě do smíchu kolikrát nebylo. Po několika úvahách jsem se nakonec rozhodla přehodnotit svůj dosavadní život a začít dělat věci jinak, po svém – se srdcem a dětskou radostí, jež tam někde v koutku uvnitř mě dlouho dřímala. Věděla jsem, že chci v životě tvořit něco hmatatelného. Něco, kde uvidím výsledek své činnosti, kterého se budu moci dotknout, přivonět si, ochutnat.. S touto vizí a nekonečným množstvím papírových taštiček namísto krabic, jsem se prvního zářijového dne vracela v pronajaté dodávce zpět na Moravu, kde jsem si po malých krůčcích začala plnit svůj kávový sen a na malé domácí pražírně zkoušela upražit své první druhy. Začátky nebyly jednoduché a spousta lidí mě od mého záměru odrazovala, ale pro mě byla nejdůležitější motivace postavit se na vlastní nohy a především podpora mé milující rodiny. Věděla jsem, že se přede mnou tímto rozhodnutím otevírá cesta, na jejíž konec sice nedohlédnu, ale voněla kávou a s každým dalším krokem mě utvrzovala v tom, že takto je to správně, takto to Vesmír chce. Já to tak chci. A když si něco moc přejete a nepřestáváte věřit, dějí se zázraky! Na mě za vraty hlavního města čekala stará přátelství a dokonce i životní láska v příteli z dětství. O dva roky později se mi splnila další, vůbec nejdůležitější role v mém životě – stala jsem se maminkou! Od jisté doby každý den cítím neskonalou vděčnost za zkušenosti, zejména ty špatné, které mě posunuly vpřed mílovými kroky a děkuji veSMÍRU, že mohu žít svůj život podle sebe, nikoliv podle představ druhých. A kdo ví, třeba někoho z Vás inspiruji k nalezení jeho vlastního snu. Takže pokud se právě i Vy nacházíte na rozcestí, nezoufejte a vzpomeňte si, že i takový doušek kávy inspiruje ke vzniku mnoha skvělých nápadů, tak proč ne i toho Vašeho! Můj příběh je toho důkazem.
